Dnešní mise v supermarketu aneb Jak mě moderní košík málem poslal do hrobu

 

Říká se, že staří lidé mají chodit do obchodu dopoledne, aby nepřekáželi mladým, kteří spěchají do práce. No, já chodím dopoledne taky, protože v noci špatně spím a ráno mě stejně bolí záda. Včera jsem ale udělal fatální chybu. Vypravil jsem se do místního supermarketu pro tři základní věci: chleba, máslo a litr mléka.

Kdybych tenkrát tušil, že se z obyčejného nákupu stane psychologický thriller a boj o holý život, radši bych doma ohřál včerejší brambory.

Svatá válka s nákupním vozíkem

Už u vchodu mě přivítal ten jejich slavný samoobslužný systém. Dřív stačilo vzít do ruky drátěný košík, kývnout na pokladní a bylo vyřízeno. Dneska? Člověk musí absolvovat kurz kvantové fyziky.

Vzal jsem vozík, který měl jedno kolečko zjevně po lobotomii, protože odmítalo spolupracovat a zatvrzele točilo doprava, ať jsem kormidloval kamkoliv. S tímhle handicapem jsem se probojoval k pečivu. Chtěl jsem obyčejný bochník chleba. Hledám cedulku s cenou a složením, ale na těch moderních tabulích jsou písmenka tak malá, že bych na to potřeboval svářečské brýle a lupu. Nakonec jsem vytáhl z kapsy staré brýle, nasadil si je na špičku nosu a zblízka zkoumal žitný bochník. Stál vedle mě nějaký mladík v těsných kalhotách s kávou v kelímku a koukal na mě, jako bych zkoumal jadernou hlavici. „Copak, dědo, nevíte, co je to lepek?“ utrousil kysele. Podíval jsem se na něj pohledem, kterým bych nechal roztát ledovce, a cedím mezi zuby: „Já hledám chleba, mládeži, ne tvojí sebedůvěru, tak běž radši cucat to svý kafe o uličku dál.“

Pokladna, kde na vás mluví automat

Když jsem po čtvrt hodině kličkování mezi paletami akčních jogurtů stál u pokladny, myslel jsem, že to nejhorší mám za sebou. Spletl jsem se. Klasická pokladna s paní Jiřinou, která mi vždycky spočítala rohlíky dřív, než jsem je vytáhl z tašky, byla zrušená. Místo toho na mě zívala řada chladných, plastových „samoobslužných“ krabic.

Říkám si: Josef, nejsi přece blbej, to zvládneš.

Pípnu máslo. Počítač na mě vyštěkne: „Prosím, položte zboží do váhové zóny.“ Položím máslo. „Neidentifikované zboží ve váhové zóně!“ začne ta krabice ječet takovým tónem, že se na mě otočila celá prodejna včetně ostrahy. Zkouším to znova. Pípnu mléko. „Naskenujte prosím položku znovu.“ Pípnu podruhé. „Zboží již bylo naskenováno.“

V tu chvíli jsem měl na boku teprve dvě věci, ale rudý jsem byl až na ušních lalůčcích. Cítil jsem, jak mi stoupá krevní tlak. Kdybych měl u sebe sekeru, tuhle inteligentní popelnici rozsekám na kousíčky.

Vítězství za všechny peníze

Nakonec u mě stála mladá asistentka s výrazem mučednice, párkrát ťukla do obrazovky prstem a suše pronesla: „Tady musíte potvrdit tašku, dědo.“

Tašku? Jakou tašku? Já mám vlastní igelitku z roku 2018, kterou nosím v kapse!

Vyplázl jsem peníze (hotovost samozřejmě tyhle moderní stroje berou jen z poloviny, zbytek chtějí po „pípnutí kartou“, kterou nosím bůhvíkde), popadl nákup a valil jsem ven z obchodu tak rychle, jak mi mé staré kosti dovolily.

Když jsem konečně dorazil domů, vybalil jsem ten slavný chleba a s hrůzou zjistil, že místo klasického šumavského bochníku nesu nějaký drahý „bezlepkový bio-večerní chléb z mletých cvrčků“, který stál devadesát korun a chutná zhruba jako polystyren namočený v pilinách.

Sedím teď v křesle, žvýkám tu pokrokovou drahou hmotu a říkám si: Josef, příště posíláš na nákup souseda. Nebo umřu hlady.

A co vy, moji milí čtenáři? Taky se na vás ty samoobslužné pokladny uciremně šklebí a schválně dělají, že vás neslyší? Napište mi dolů do komentářů, jestli v tomhle digitálním pekle bojujete taky sami, nebo máte pevné nervy!

Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

Jak mě ten spratek ukecal do internétu

Jak jsem chtěl v Praze na Letné protestovat aneb Jak mě davy lidí vyhnaly zpátky do tramvaje

Víkendová šichta: Jak mě mé vlastní auto poslalo k vlakovému nádraží