Víkendová šichta: Jak mě mé vlastní auto poslalo k vlakovému nádraží
Člověk si myslí, že když už má ten důchod, bude mít od techniky svatý pokoj. Naivita prvního stupně. Člověk v letech si totiž neodpočine, jen se mu místo v práci začnou sypat vlastní věci, které by měly sloužit.
Minulý víkend jsem vyrazil na chatu. Chtěl jsem mít klid od
těch městských mravenců, kteří se ve městě celý týden hemží a o víkendu jedou
na výlet do Ikei. Sbalil jsem se, nastartoval svého věrného plechového oře –
starou Felicii, která pamatuje ještě lepší politické časy – a vyrazil jsem s
pocitem, že jsem král světa.
Chata na mě samozřejmě čekala s otevřenou náručí – tedy
přesněji s vlhkem, zatuchlinou a teplotou uvnitř, která se nebezpečně blízká
bodu mrazu. Než jsem v kamnech rozpálil první polena, klepal jsem se jako
ratlík a v obýváku seděl v zimní bundě a čepici. Ale budiž, podzim má být
syrový.
Nakonec proběhl víkend v poklidu: posekal jsem naposledy
před zimou trávu (ručně, protože ty moderní sekačky na baterky jsou k smíchu), pohrabal
asi tři tuny listí a vypil nějaké to pivo. V neděli odpoledne jsem se chystal
zpátky domů. Naložil jsem bedničky s jablky, otočil klíčkem v zapalování a...
nic.
Auto a moje nervy
Motor ani ťuk, nic, jen moje neustále cvakání klíčem doufajíce,
že se to konečně rozjede. Vylezl jsem z auta, a zíral jsem do útrob motoru jako
tele na nová vrata. Kdybych byl o padesát let mladší, možná bych do toho vzteky
kopnul. Takhle jsem jen zvedl obočí, otřel si špinavé prsty o kalhoty a pronesl
nahoru k obloze několik velmi vybraných výrazů, které by mé babičce přivodily
okamžitou mrtvici.
Auto prostě stávkovalo. Definitivně a s grácií.
Pochod údolím slz
Nezbylo než improvizovat. Mobilní telefon, ten zázrak, co mě
nutí do vzteku každý den, jsem naštěstí měl v kapse. Vzal jsem ho a zavolal
vnukovi. Ten ale zjistil, že nejbližší autobus jede sice v neděli v pět
odpoledne – ale možná až někdy v příštím roce. Takže pěkně po svých.
Nezbývalo než zatnout zuby, zamknout chatu a vyrazit pěšky k
vlakovému nádraží. Tři kilometry po rozbahněné polní cestě, s těžkou taškou v
ruce a listím lepícím se na boty. Kdyby mě v tu chvíli potkal nějaký optimistický
turista kochající se krásami podzimu, asi bych ho tou taškou přetáhl přes
hlavu.
Moderní dráha
Na zastávce, kde nefoukalo jenom shora, ale úplně odevšad,
jsem zmrzlý jak ratlík čekal na lokálku. Když ten rezavý skákavý vagón konečně
přifrčel, vřítil jsem se dovnitř s nadějí, že aspoň v kabině bude fungovat
topení. Samozřejmě nebylo.
Když pak přišla paní průvodčí a s úsměvem mi oznámila, že
lístek se kupuje v aplikaci, málem mě klepla pepka. „Slečno,“ prskám
skrz zmrzlé rty, „já mám v telefonu maximálně tak zmeškané hovory od syna a
budík na pátou ráno. Buď mi prodáte papír, nebo mě vyhoďte do té listopadové
sloty!“
Nakonec se slitovala, vytiskla mi papírek a já celou cestu
domů drkotal zuby a nadával sám sobě, že jsem radši nezůstal ve městě u
televize.
Doma a s kávou
Cesta domů trvala místo hodiny autem skoro tři hodiny,
protože jsme na každé mezi zastavovali aby si paní strojvedoucí zřejmě povídala
se známýma. Když jsem se konečně doklopýtal do svého bytu, byl jsem unavený jak
po celodenním fárání v dole.
Sedl jsem si do křesla, nohy v teple, v ruce hrnek turka a
říkám si: „Josef, ty jsi ale vůl. Podzim je krásný – ale jenom tehdy, když
se na něj díváš z okna vyhřátého obýváku.“
Ale co. Žijeme, dýcháme, a aspoň mám o čem psát na ten
zatracený blog, co mi ten spratek David vnutil.
A co vy, moji milí čtenáři? Taky vás vaše plechové
milenky občas zradí uprostřed ničeho, nebo máte to štěstí a poslouchají vás na
slovo? Šup s tím do komentářů, ať vím, že v tom netrpím sám!
Komentáře
Okomentovat