Příspěvky

Jak jsem chtěl v Praze na Letné protestovat aneb Jak mě davy lidí vyhnaly zpátky do tramvaje

Říká se, že staří lidé mají sedět doma a koukat z okna na ptáky. Jenže já jsem včera udělal fatální chybu. Koukal jsem na televizi, kde v zprávách ukazovali ty hordy lidí na Letné, a v hlavě se mi zrodila myšlenka, za kterou by se nestyděl ani nějaký politický stratég. Říkám si: „Josef, ty jsi celej život makal, tak se sakra podívej na vlastní oči, co ty lidi na té pláni vlastně chtějí.“  Nebyla v tom žádná hluboká politická vášeň. Byla v tom čistá, nefalšovaná starobní zvědavost. Chtěl jsem vidět na vlastní oči ty transparenty, ty obří obrazovky a hlavně zjistit, jestli tam někde nerozdávají zadarmo čaj na zahřátí, když už tam všichni mrznou.  Chyba lávky. Kdybych tušil, co mě čeká, vzal bych radši hůl a šel okopávat záhonek na balkon.  Cesta na Letnou: Zkouška nervů v kopci  Vyrazil jsem včera odpoledne. Oblékl jsem si svou nejlepší vycházkovou bundu, na nos nasadil brýle a vyrazil směrem k tramvaji. Už na zastávce mi mělo být jasné, že něco nesedí. Lidi se hrnuli ...

Dnešní mise v supermarketu aneb Jak mě moderní košík málem poslal do hrobu

  Říká se, že staří lidé mají chodit do obchodu dopoledne, aby nepřekáželi mladým, kteří spěchají do práce. No, já chodím dopoledne taky, protože v noci špatně spím a ráno mě stejně bolí záda. Včera jsem ale udělal fatální chybu. Vypravil jsem se do místního supermarketu pro tři základní věci: chleba, máslo a litr mléka. Kdybych tenkrát tušil, že se z obyčejného nákupu stane psychologický thriller a boj o holý život, radši bych doma ohřál včerejší brambory. Svatá válka s nákupním vozíkem Už u vchodu mě přivítal ten jejich slavný samoobslužný systém. Dřív stačilo vzít do ruky drátěný košík, kývnout na pokladní a bylo vyřízeno. Dneska? Člověk musí absolvovat kurz kvantové fyziky. Vzal jsem vozík, který měl jedno kolečko zjevně po lobotomii, protože odmítalo spolupracovat a zatvrzele točilo doprava, ať jsem kormidloval kamkoliv. S tímhle handicapem jsem se probojoval k pečivu. Chtěl jsem obyčejný bochník chleba. Hledám cedulku s cenou a složením, ale na těch moderních tabulích jsou pí...

Víkendová šichta: Jak mě mé vlastní auto poslalo k vlakovému nádraží

  Člověk si myslí, že když už má ten důchod, bude mít od techniky svatý pokoj. Naivita prvního stupně. Člověk v letech si totiž neodpočine, jen se mu místo v práci začnou sypat vlastní věci, které by měly sloužit. Minulý víkend jsem vyrazil na chatu. Chtěl jsem mít klid od těch městských mravenců, kteří se ve městě celý týden hemží a o víkendu jedou na výlet do Ikei. Sbalil jsem se, nastartoval svého věrného plechového oře – starou Felicii, která pamatuje ještě lepší politické časy – a vyrazil jsem s pocitem, že jsem král světa. Chata na mě samozřejmě čekala s otevřenou náručí – tedy přesněji s vlhkem, zatuchlinou a teplotou uvnitř, která se nebezpečně blízká bodu mrazu. Než jsem v kamnech rozpálil první polena, klepal jsem se jako ratlík a v obýváku seděl v zimní bundě a čepici. Ale budiž, podzim má být syrový. Nakonec proběhl víkend v poklidu: posekal jsem naposledy před zimou trávu (ručně, protože ty moderní sekačky na baterky jsou k smíchu), pohrabal asi tři tuny listí a ...

Jak mě ten spratek ukecal do internétu

Říká se, že staří lidé mají mluvit pomalu, myslet dopředu a hlavně držet krok s dobou. No, já krok s dobou držím, občas sice po čtyřech a s hekáním, ale držím. Ovšem to, co se odehrálo minulou středu, neskončilo ničím menším než totálním morálním úpadkem a zradou mých vlastních zásad. Přišel vnuk David. Víte, ten kluk má dneska v hlavě místo mozku navigaci a mistrovství světa v přechytralosti. Přitáhl se svým přenosným placatým krámem, sedl si ke stolu, dožadoval se kafe s pěnou a povídá: „Dědo, ty pořád nadáváš na sousedy, na politiky, na drahý rohlíky a na to, že nikdo nemá úctu k starý škole. Založ si blog! Lidi budou platit zlatem za tvoje názory.“ Podíval jsem se na něj pohledem, kterým obvykle častuji inspekci z ČOI, když mi v řeznictví zkusí prodat hnědou šunku. „Blbosti,“ povídám. „Já su důchodce, ne influencer. Mně stačí, když mi funguje televize a vím, kde leží brýle.“ Jenže David je neodbytný jako špatná vředová choroba. Hučel do mě tak dlouho, až mi sl...