Jak mě ten spratek ukecal do internétu
Říká se, že staří lidé mají mluvit pomalu, myslet dopředu a hlavně držet krok s dobou. No, já krok s dobou držím, občas sice po čtyřech a s hekáním, ale držím. Ovšem to, co se odehrálo minulou středu, neskončilo ničím menším než totálním morálním úpadkem a zradou mých vlastních zásad.
Přišel vnuk David. Víte, ten kluk má dneska v hlavě místo mozku navigaci a mistrovství světa v přechytralosti. Přitáhl se svým přenosným placatým krámem, sedl si ke stolu, dožadoval se kafe s pěnou a povídá: „Dědo, ty pořád nadáváš na sousedy, na politiky, na drahý rohlíky a na to, že nikdo nemá úctu k starý škole. Založ si blog! Lidi budou platit zlatem za tvoje názory.“
Podíval jsem se na něj pohledem, kterým obvykle častuji inspekci z ČOI, když mi v řeznictví zkusí prodat hnědou šunku. „Blbosti,“ povídám. „Já su důchodce, ne influencer. Mně stačí, když mi funguje televize a vím, kde leží brýle.“
Jenže David je neodbytný jako špatná vředová choroba. Hučel do mě tak dlouho, až mi slíbil, že mi k tomu udělá „technické zázemí“, nastaví hesla a já budu jenom „ťukat písmenka“. Chyba lávky. Kdybych tenkrát tušil, co to obnáší, vzal bych koště a hnal ho až k tramvaji.
První kolo: Svatá válka s hesly
V pátek ráno mi to začalo. David mi přes telefon diktoval cosi o „registraci domény“ a „hostingovém serveru“. Cítil jsem se jak kosmonaut v rozbitém raketoplánu.
Největší oříšek byla hesla. Prý si mám vymyslet něco bezpečného. No, vymyslel jsem „buresjehlupak1955“. Počítač na mě vyštěkl červeným písmem, že to nesplňuje bezpečnostní parametry. Prý to chce velká písmena, malá písmena, čísslice, azbuku, slzy jednorožce a kapku krve z panenské kozy. Nakonec jsem skončil u hesla, které vypadá jako vzorec pro jadernou fúzi ($H_2O_{99}\_Karel\$77!$), a samozřejmě jsem si ho hned musel napsat na papírek, který jsem si zastrčil pod klávesnici. To má sice k bezpečnosti daleko asi jako otevřená trezorová vrata, ale aspoň ušetřím nervy.
Když se mi po třech hodinách nadávání a třech šálcích turka podařilo „proklikat“ až kamsi do editoru, myslel jsem, že mám vyhráno. Bláhový Josef.
Druhé kolo: Digitální past
Obrazovka byla bílá jako padlý sníh. Žádný papír, žádné pero. Jenom blikající svislá čárka, která se mi posmívala do očí. Napsal jsem větu: „Dneska ráno stála fronta v Lidlu za všechny peníze.“
Vtom se pod tím objevilo nějaké okénko s nápisem: "Pozor, text neobsahuje SEO klíčová slova." Klíčová slova? Copak píšu detektivku? Já píšu o tom, že mi včera praskla hadička u záchodu a paní magistra z pětky zase hystericky klepala na topení, protože si myslí, že v noci vrtám do panelu!
Chtěl jsem ten křáp vzít kladivem. Vážně. Seděl jsem u toho s brýlemi na špičce nosu, v trenýrkách a nátělníku, záda jak paragraf, a potil jsem se víc než v srpnu na poli.
A výsledek?
Nakonec jsem to nějak zlomil. Zmáčkl jsem tlačítko s nápisem Publikovat. Čekal jsem, že se počítač vznítí nebo mi alespoň přijde exekutor, ale ono nic. Jenom to tiše probliklo.
Takže vážení a milí. Sedím tady, piju vlažný čaj a dívám se na monitor, kde svítí můj vůbec první výplod. Jestli to čtete, tak vězte, že to stálo dva litry vypitého kafe, jednu zhulenou pojistku v předsíni a kompletní ztrátu posledních zbytků mé duševní rovnováhy.
Vnuk David mi tvrdil, že mi to přinese slávu. Já myslím, že mi to tak maximálně přinese infarkt. Ale co, když už jsem v tom bahně až po uši, budu vám sem občas psát, jak ten náš svět stojí za starou belu.
Zatím mi držte palce. Nebo spíš nechte mě bejt. Jdu se podívat, jestli v televizi nedávají něco k smíchu.
Co myslíte, vydržím u toho déle než týden? Nebo se na to vykašlu a půjdu radši krmit kachny k potoku? Napište mi to dolů do komentářů – teda jestli vůbec nějaké ty moderní internetové komentáře najdu.
Komentáře
Okomentovat